4. Základní škola v Kolíně s rozšířenou výukou hudební, výtvarné a tělesné výchovy

Literární tvorba

Macharovo pero

Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 15.12.2016

Macharovo pero

Dne 30. 11. 2016 se ve výstavním sále kolínské knihovny konalo vyhlášení výsledků literární soutěže Macharovo pero 2016 konané pod záštitou starosty města Mgr. Víta Rakušana. I v letošním školním roce se podařilo našim žákům získat několik ocenění. Pět žáků tak z rukou pana starosty převzalo diplom ve druhé kategorii, kde byla opravdu velká konkurence. Z 88 posuzovaných prací získali čestná uznání Martin Blaško ze 7.A a Eliška Mátlová z 8.C. Cenu předsedkyně poroty Ireny Fuchsové získala Petra Honejsková z 9.B., Anna Marie Havránková z 9.B získala 3. místo a Josef Formánek z 9.B obsadil úžasné 2. místo.

  Martin Blaško - 7.A
  Eliška Mátlová - 8.C
  Petra Honejsková - 9.B
  Anna Marie Havránková - 9.B
  Josef Formánek - 9.B

Dětský čin roku 2016

Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 25.10.2016

Žáci naší školy David Náhlovský ze 7.C, Ondřej Mašín z 8.A a Jakub Douděra ze 7.B se dostali se svými literárními pracemi do celorepublikového finále soutěže Dětský čin roku. O postupu rozhodla odborná komise. Jejich práce teď potřebují vaši podporu. Až do 6. listopadu mohou děti rozhodnout, kdo se stane tím největším dětským hrdinou - nasbírá co nejvíce hlasů. Pokud si najdete chvíli, hlasujte pro naše žáky na www.detskycinroku.cz, na hlavní stránce najdete odkaz "Hlasuj zde", po rozkliknutí najdete dotazník, pod ním v sekci Záchrana lidského života vyberte odkaz "Pomoc na ulici" nebo "Překvapení v parku" a v sekci Kolektivní pomoc odkaz "Nebezpečný plot". Nakonec opište ověřovací text a hlasujte. Děkujeme.

Požární ochrana očima dětí

Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 16.06.2016

Požární ochrana očima dětí je literární soutěž, které se každoročně účastníme. Letos se nám opravdu zadařilo – v okresním kole jsme získali všechna tři první místa v mladší kategorii a třetí místo v kategorii starších žáků. Všechny oceněné práce postoupily do krajského kola a tam získaly dvě první místa v mladší kategorii a místo první v kategorii starší. Všem vítězům gratulujeme a děkujeme za reprezentaci školy.

Ocenění žáci v okresním kole:

  1. . místo Zuzana Veselá 6.B
  2. . místo Daniel Skoch 6.C
  3. . místo Lukáš Sýkora 7.A, Jan Groh 9.B

Ocenění žáci v krajském kole:

  1. . místo Daniel Skoch 6.C, Jan Groh 9.B
  2. . místo Zuzana Veselá 6.B
  Jan Groh - 9.B
  Daniel Skoch - 6.C
  Lukáš Sýkora - 7.A
  Zuzana Veselá - 6.B

Dětský čin roku

Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 28.10.2015

Dětský čin roku Žák 6.C naší školy Pavel Beneš se dostal se svou literární prací do celorepublikového finále soutěže Dětský čin roku. O postupu rozhodla odborná komise. Jeho práce teď potřebuje vaši podporu. Až do 8. listopadu mohou děti rozhodnout, kdo se stane tím největším dětským hrdinou - nasbírá co nejvíce hlasů. Pokud si najdete chvíli, hlasujte pro Pavla na www.detskycinroku.cz, na hlavní stránce najdete odkaz "Hlasuj zde", po rozkliknutí najdete dotazník, pod ním v sekci Pomoc přírodě vyberte odkaz "Modrá želva pomáhá". Nakonec opište ověřovací text a hlasujte. Děkujeme.

Macharovo pero 2015

Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 13.12.2015

Ve středu 2. prosince získalo pět našich žáků v městské knihovně ocenění v 10. ročníku literární soutěže Macharovo pero. Porota ve složení Pavel Kárník, Irena Fuchsová, Dana Serbusová a Zdeněk Hejduk tentokrát hodnotila v naší kategorii 97 prací na téma V jaké době bych se chtěl/a narodit.

Ocenění předali soutěžícím členové poroty a starosta Vít Rakušan spolu s místostarostou Michaelem Kašparem.

Denisa Kaunerová ze 7.A získala nádherné druhé místo, Petr Jan Berka z 8.A získal třetí místo, Natálie Řiháková ze 6.C a Jakub Douděra ze 6.B získali čestná ocenění a Zuzana Veselá z 6.B získala ocenění ředitele knihovny.

  Petr Jan Berka - V jaké době bych se chtěl probudit?
  Jakub Douděra - V jaké době bych se chtěl probudit?
  Denisa Kaunerová - V jaké době bych se chtěla probudit?
  Natálie Řiháková - V jaké době bych se chtěla probudit?
  Zuzana Veselá - V jaké době bych se chtěla probudit?
Macharovo pero 2015

Práce oceněné Stipendijním nadačním fondem města Kolína 2009

Proč se Kolín jmenuje Kolín, aneb fantazii se meze nekladou

Umístění Autor Třída
1. místo Viktorie Drdová 8.A
3. místo Jan Barták 9.B
čestné uznání Ester Špačková 8.A

Práce oceněné Stipendijním nadačním fondem města Kolína 2008

Jakým literárním hrdinou bych chtěl být a proč

Autor: Dario Cadorini ZŠ Kolín III Lipanská 420 Třída 7.A
Nicholas Flamel

Nicholas Flamel je známý alchymista, o kterém se říká, že vyrobil kámen mudrců. Ten pak byl základem substance, která mění olovo ve zlato a je základem pro výrobu elixíru mládí. Můj literární hrdina skutečně žil a narodil se roku 1330 a zemřel roku 1418, ale záhadou dodnes zůstává, že je jeho hrob prázdný. Seznámil jsem se s ním v knize Michaela Scotta Tajemství Nicholase Flamela. Někteří ho možná znáte i od Harryho Pottera. Chtěl bych být Nicholasem, protože bych určitě vymyslel dosud nepoznané léky na různé – v tuhle dobu smrtelné – nemoci. Nebo bych vynalezl palivo, které neškodí ovzduší, nebo oheň, který hřeje, ale nepálí a je skutečně dobrým sluhou, ale není špatným pánem. Zkrátka bych vynalézal a zlepšoval. Byl to Francouz, takže bych žil ve slunné Francii, měl bych nádherný dům se soukromým bazénem, golfovým hřištěm, letištěm, poněvadž bych byl velmi slavný a velmi bohatý vědec. Svého bohatství bych si užíval se vším všudy, ale určitě bych nezapomínal na okolní svět. Možná bych se ale hezky skrýval mezi lidmi a naslouchal bych jejich přáním. „Naslouchání“ by mi bylo inspirací pro to, co ještě vynalézat, co ještě lidé potřebují a po čem touží. Lidé by mě pak zbožňovali a já bych vynalézal stále lepší a užitečnější věci. A co můj hlavní vynález – kámen mudrců? Já bych svůj kámen mudrců nejradši zničil, protože by se svět přelidnil. Víte, co by se stalo? Já vám to tedy povím. Na světě by bylo tolik lidí, že by tu bylo k nevydržení. Lidí by se bili a hádali. Zbytečné spory kvůli „pitomému“ kamenu! Nejraději bych ho rozdrtil… Ale vlastně si nejsem jistý, jestli bych ho vůbec vynalezl. Ale kdyby ano, tak ho prostě zlikviduju… Raději bych pracoval na léku proti rakovině. Zachránit spoustu lidí, kteří ještě dnes ve strašných bolestech umírají. Moji babičku se lékařům podařilo zachránit a já bych chtěl radost, kterou celá rodina prožívala po jejím uzdravení, dopřát i jiným. Pak bych vymyslel lék na HIV. Na zákeřnou nemoc, na kterou se na celém světě umírá. HIV z naší rodiny nikdo nemá, ale je tu spousta rodin, která má nějakého příbuzného nemocného HIV a já bych chtěl těmto rodinám dopřát co nejnormálnější život. Jsem smutný, že na Zemi jsou takové ošklivé nemoci. Až budu Nicholasem Flamelem, doufám, že už nebudou smrtelnými.

Jakým literárním hrdinou bych chtěl být a proč

Autor: Kateřina Zajícová ZŠ Kolín III Lipanská 420 Třída 7.A
Popelka

Dnes jsem se o velké přestávce zadívala z okna. Venku zrovna pršelo a já ty kapky přes ohromný hluk ve třídě neslyšela. Naše třída působila jako jeden velký úl, na který před chviličkou někdo zabouchal. Chtěla jsem se ocitnout někde jinde. Nebýt na dostřel housky se salámem, koblihy či banánu. Na speciální úkazy naší třídy – létající svačiny – jsem za chvíli přestala myslet a zasnila jsem se. Co takhle být někým jiným? Zřejmě mě inspiroval nepořádek, který postupně během svačinových soubojů vznikal ve třídě. Co třeba POPELKOU v dnešní době. Hlavou mně prolétly různé filmové i literární verze moderní Popelky, ale žádná z nich nepracovala v úklidové četě. Moje fantazie začala běžet na plné obrátky – „PRYČ S POPELEM“ – to by byl název mojí s.r.o. Postupně bych se vypracovala mezi úklidovou „špičku“ a ve svém volném čase bych vyučovala ostatní uklízeče, popeláře a kominíky. A taky bych vedla různé demonstrace proti špíně. Pak by konečně město Kolín získalo dobrou pověst – bylo by čisté. Ale…….. V mých představách se začínají objevovat ALE… Uživila bych se vůbec jako Popelka – uklízečka? Tak to nevím. Představa, že bych zachránila celou planetu před nepořádkem, je úžasná, ALE když já si sotva uklidím vlastní pokoj a to ještě s donucením a výhružkami o použití rodičovských pravomocí v zádech. Popelkou - uklízečkou bych tedy po delší úvaze asi nechtěla být. Musím vymyslet něco jiného. Jak to s tou Popelkou bylo? Měla krásné šaty. „Ťuk“ – myšlenka je tady. MÓDNÍ SALÓN. To je ono!!! Samé návrhy, látky, metry, nitě a spousta šatů! Název je jasný hned – „SVĚT LÁTEK – POPELMÓDA“. Vidím jasně své nejlepší zákaznice – Šípková Růženka ( ta podniká v oboru výroby ložnic a všeho, co se týká správného spánku), Ledová královna (ta je mistryní světa v krasobruslení a vlastní největší bruslařské centrum v kraji) a Sněhurka – ta má hudební skupinu „7+1“. Proč právě módní salón? I já potřebuji krásné šaty a kdo by mi ušil lepší než já sama? Vždyť přece musím navštívit nějakou diskotéku a tam najít svého prince a protančit s ním celou noc. A všechno bude mít dobrý konec. A zazvoní zvonec… No, tak ten opravdu zazvonil. I já se pomalu vracím od své literární postavy. Už sice pohádky moc nečtu, ale občas o postavičkách z knížek přemýšlím. I já bych chtěla, aby v mém životě všechno dobře dopadlo. Ale to snad nemusím být Popelkou, stačí, když budu sama sebou. Katkou Zajícovou, co ráda tancuje.

Jakým literárním hrdinou bych chtěl být a proč

Autor: Viktorie Drdová ZŠ Kolín III Lipanská 420 Třída 7.A

Dnešní doba je hlavně ve znaku televize, internetu, MP3ek či iPodů. Bez těchto supermoderních vynálezů si spousta lidí již život nedokáže představit….. Ale i přesto existuje pár osamělých jedinců, kteří uznávají fakt, že není nad to se večer v posteli zavrtat do peřiny, vytáhnout knížku a na chvíli se vžít do literární postavy, která nás jako náhrada za naše maminky, co nám pohádky povídaly, ukolíbá ke spánku. Přemýšlela jsem, jaké by bylo být literární postavou… Asi žádný med. Například bych totiž musela dělat pouze to, co by chtěl můj autor… Ale zato bych nikdy neumírala. Byla bych věčná (teda alespoň dokud by mě lidé četli). Měla bych také hóóódně moc podob, protože by si mne každý čtenář představoval jinak. Ale musím přiznat, že jsem ani nijak moc nepřemýšlela, jakou konkrétní literární postavou bych chtěla být, ale možná bych mohla být Krakonošem! Pokud bych jím byla, mohla bych svými velkými kroky snadno překračovat hory a chodit po celém světě. Viděla bych široko daleko, takže bych měla dohled nad celou přírodou, a tak bych nedovolila, aby ji někdo ničil…. Protože mám ráda vodu, asi by mě bavilo být vodníkem. To bych totiž mohla normálně žít pod vodou, uměla bych mluvit s rybami, měla bych speciální mlýnek na ovládání počasí. A když by někdo z rybářů neměl rybářský lístek, udělala bych „šup hlavičku pod vodičku…“ Asi by nebylo špatné být „človíčkem“, pravěkým mužíčkem s šedivou hřívou. Vedla bych divoký pravěký život bez veškeré dnešní techniky. Žila bych prostě a pouze „na vlastní pěst“ – to mě nesmírně přitahuje… i když těžko říct, jak dlouho bych to vydržela. Hlavou se mi honí ještě spousta dalších návrhů, čím bych chtěla být. Možná Arabelou s kouzelným prstenem, nebo mazanou liškou z Ladových Bajek. Jak už jsem na začátku své práce napsala, nevím přesně, jakou postavou bych chtěla být. Možná právě proto radši zůstanu dál sama sebou a z každé té literární postavy si vezmu pouze ponaučení a inspiraci. Vždyť od toho také jsou. Ale hlavně: Kdybych byla jakoukoli literární postavou s různými možnostmi a výhodami, nemohla bych dělat SKUTEČNÉ věci. Existovala bych totiž jenom v něčí fantazii…

Jakým literárním hrdinou bych chtěl být a proč

Autor: Ester Špačková ZŠ Kolín III Lipanská 420 Třída 7.A

Když bych si měla vybrat, kým bych chtěla být, určitě by to byla Gilda Joycenová. Holka, která má vlastní mozek a nenechá si od nikoho poroučet. Gildě Joycenové je 13 let a zabývá se parapsychologií. Bydlí jenom s maminkou a starším bratrem, protože její táta už zemřel. Ale než se to stalo, daroval Gildě svůj starý psací stroj. Gilda na něm píše úplně všechno. Povídky, vzpomínky a všechny svoje případy, které se snaží vyřešit. Určitě by obstála i v roli spisovatelky. Její povídky jsou opravdu dobré, zábavné a legrační. Gilda řeší různé záhadné případy a odkrývá spoustu tajemství. Například řeší, proč podivínská teta Melanie skočila z věže a teď straší u strýčka doma. Nebo proč malovala hrůzostrašné až děsivé obrazy. Gilda má taky velkou zálibu v převlecích, šílených parukách a střelených kostýmech. Stále u sebe nosí knížku „ Vysoká škola parapsychologie“, kterou každou chvíli otevírá a něco z ní studuje. Samozřejmě jsou všechny tyto věci spojeny s jejím budoucím zaměstnáním. Chce se věnovat stejně jako dnes vyšetřování záhad za použití parapsychologie. Gildou bych chtěla být, protože jsem vždycky chtěla zažít něco podobného, nevšedního, magického. Záhady a tajemno mě lákají už odmalička. Gildina teta Melanie skočila z věže a teď bloudí domem strýce Splintera jako duch a snaží se navázat kontakt s Gildinou sestřenicí Julii, kterou měla za života moc ráda. Všichni si totiž myslí, že teta Melanie byla blázen, ale skutečnost je jiná. Díky Gildě vyjde všechno najevo. Teta Melanie měla totiž nadpřirozené schopnosti, takže mohla vidět třeba květinové víly. Moc by se mi líbilo povídat si se skřítky a vílami. Ale s duchy nechci raději nic mít. Potom, co jsme vyvolávali duchy na táboře a u nás na chatce skutečně strašilo, už nikdy duchy vyvolávat nebudu. Ale stejně. Někdy se zamyslím: „ Existuje něco takového ?“ Převážně si myslím, že ano, ale co když se nám to jen zdá ??? Co když to dělá jenom náš strach? Raději už se nikdy nebudu pokoušet o kontakt s nadpřirozenem. Doufám, že mě ta zvědavost už nikdy nepřemůže. Chtěla bych být Gildou, protože je chytrá, hezká, sebevědomá a protože má odvahu a ta mi občas hodně, hodně chybí.

Práce oceněné Stipendijním nadačním fondem města Kolína 2007

Kdyby kolínské sochy mohly mluvit

Viktorie Drdová, žákyně 6.A, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
Zkamenělý Kolín

…….ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi v ten den převrátí můj dosavadní život vzhůru nohama. No, abyste mi rozuměli, :já jsem Viky a povím vám svůj příběh: „Toho dne bylo ještě dopoledne v Kolíně všechno jako obvykle. Já jela na výlet na novém kole. Bylo to super, užila jsem si to maximálně, ale když jsem se vrátila zpět do Kolína, nevěřila jsem svým vlastním očím! Celé město bylo úplně zkamenělé. Nikde se nic nehýbalo. Moje stále ještě vytřeštěné oči se naplnily slzami. Mezi zkamenělými jsem objevila i svoje přátele a celou rodinu. Byla jsem proto úplně bezradná. Po chvíli mě ale napadla celkem rozumná myšlenka : Musím zjistit, jak se všechno stalo a jakou to mělo příčinu. V myšlenkách jsem stále pátrala po možných důvodech a okolnostech, které by mohly způsobit zkamenění celého Kolína. Sama pro sebe jsme si je shrnula do několika bodů: 1) Možná, že se sochy chtěly projít po městě, aby konečně zjistily, jak to tu vypadá a co se změnilo, a počítaly s tím, že by z toho byla v Kolíně příliš velká panika, tak nechaly všechno obyvatelstvo zkamenět. Až si všechno prohlédnou, vrátí to do původního stavu. Aspoň doufám. Snad bych s nimi mohla promluvit, tedy jen tehdy, kdyby kolínské sochy mohly mluvit . 2) Lidem zkameněla srdce a odumřely veškeré city. Protože když někomu zkamení srdce, tak už prostě nemůže žít dál. 3) Příčinou, proč Kolín zkameněl, mohlo být také to, že socha Spravedlnosti nechala zkamenět ty, kteří byli někdy k někomu nefér. Tyto nápady jsem ale po chvíli zamyšlení zavrhla, protože: 1) Sochy byly pořád na svém místě a nejevily ani trochu touhy se mnou mluvit. Asi nechtěly a nemohly mluvit. 2) V každém člověku je také vždy alespoň trochu lásky či citu (akorát si to třeba jen nedokáže přiznat) 3) A kdyby měli zkamenět všichni lidé, kteří byli někdy nefér, tak to by se přece nemohlo týkat pouze Kolína. Takové lidi totiž najdete zcela jistě na celém světě. O pár dnů později jsem se procházela po náměstí, a protože jsem byla už tak vyčerpaná smutkem, sedla jsem si na lavičku a jen tak bezvýznamně jsem se rozhlížela po okolí. Najednou se můj zrak zaměřil na hodiny na věži radnice. Má intuice mi napověděla, že ty hodiny s tím vším mají něco společného. Rozhodla jsem se je proto prozkoumat. Vyšplhala jsem se na věž radnice a tam jsem vše důkladně prohlížela, až jsem si v rohu věžičky všimla jednoho vyhaslého světélka. Bylo hodně zvláštní. Když jsem k němu nastavila dlaně, mírně hřálo. Přemýšlela jsem, co by to mohlo být. Zjistila jsem, že je to láska, kterou kolínští občané odevzdávají Kolínu a že právě tohle světélko pohání ty kolínské hodiny. Z toho vyplývá, že když světélko vyhaslo, zastavily se hodiny a s nimi i čas v Kolíně…… Honilo se mi to hlavou. Jenže……………..Jak světélko oživit??? Následovaly dny plné přemýšlení. Ale asi třetí den mě to konečně napadlo! Jak vzniká jiskra či plamínek? Když ne sirkami, tak kameny. Postavila jsem tedy dvě „kolínské sochy“ proti sobě a mírně do nich strčila, aby do sebe narazily. Nárazem dvou kamenů o sebe vznikla malá jiskra, která dolétla až k vyhaslému světélku. To se rázem rozsvítilo a lidé začali „roztávat“. Celé město bylo zase v pohybu. Následovalo dlouhé vyptávání na věc, která se udála. Když jsem to všem vypověděla, vysvětlila jsem ještě lidem, že se musí o Kolín lépe starat a že se společně musíme starat o to naše světélko. Tak skončil můj příběh…….. Ještě dodám, že z toho všeho také vlastně vyplývá to, že když se budou lidé často „sťukávat“ (neboli navštěvovat a scházet se), tak, jak jsem to udělala při oživení světélka, bude to mnohokrát lépe pro údržbu Kolína, než třeba to, že se tu vybuduje nové sídliště, nebo se postaví nová silnice či továrna.?“ Viky Drdová

Kdyby kolínské sochy mohly mluvit

Martin Fiala, Žák 9.A, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
Jan Amos Komenský

„A je tu další nudný den strávený na předlouhým časem oprýskaném kamenném podstavci. Postavili mě v parku, který dnes nese i moje jméno. Ha!Ha!Haaa! Co se to tu děje a kdo to tu tak hrozně křičí? No dobrá, říkají si o to sami. Po dlouhých letech prosezených nehybně na křesle se s velkou námahou zvedám a sestupuji na mokrou, voňavou trávu. Krrrchchch. Ou, no takovou dobu ve stejné poloze a ještě k tomu na dešti, mraze i parném slunci, to s klouby řádně zatočí. Takže na začátek malinkou rozcvičku a vyrážím na obhlídku parkem. Hned po pár krocích mě jako blesk z čistého nebe do očí udeří příšerný stav hřišťátka a pískoviště. Kde jsou ty časy, kdy jsem slýchával nekončící smích a křik rozjařených capartů, kteří se den co den klouzali na jejich oblíbené „Červené“. Brodím se pískovištěm a ejhle! Má noha již není tak čistá jako bývala. Dnešní chovatelé psů jsou opravdu hrozní. Ale, ale, právě nacházím příčinu všeho toho ruchu. Pár výrostků sedí na lavičce a v ruce svírají nechutně páchnoucí cigarety. Když k nim přicházím, nevěnují mi sebemenší pozornost a vesele vykuřují dál. „Pánové, pánové, neměli byste čirou náhodou teď právě sedět ve školních lavicí a vzdělávat se ? “ „ Hoď se do klidu, frajere,“ dostává se mi odpovědi, aniž by se na mě kdokoliv z nich jen podíval.“ „No tak chlapci, prosím vás, vy nemáte zájem o vzdělání ?“ „A kdo dneska jo?“ „Škola je děsná votrava“, odpovídá mi asi čtrnáctiletý mladík.“ „Škola hrou,“ snažím se je přesvědčit o potřebě vzdělání. „Vystřel odsud, strejdo a nech nás žít !“ Ach můj bože, jak se doba změnila, za mých časů byly děti rády, když se jim dostávalo výuky a dnes je to přesně naopak. ,,Dělejte, jak uznáte za vhodné, poroučím se.“ Nastal čas opustit park. Myslím, že návštěva místní apatyky mi neuškodí.Vstupuji do místnosti s pulty, za kterými stojí lidé odění převážně do bílé a za zády mají nesmírné množství všech různých krabiček a lahviček. ,,Dobrý den, co si přejete?“ ptá se mně mladá žena stojící za jedním z pultů. ,,Něco na bolavá kolena,“ prosím, „stále mně zlobí.“ ,,Tato mastička vám udělá dobře, bude to šedesát korun.“ ,,Šedesát čeho?“ ,,Ehm, šedesát korun, pane, místní platidlo.“ ,,Ach ták, rozumím,bohužel, ale žádné groše mi do kapsy vytesány nebyly.“ ,,V tom případě vám nemůžu pomoci“. Bohužel, odcházím s nepořízenou. Dalším místem, které si žádá návštěvu, je zajisté kolínské náměstí. Po cestě míjím desítky smrdutých plechových kočárů a několik zvláštně vypadajících a barvu měnících věžiček. Konečně dorážím na náměstí a ihned se vydávám na obhlídku kašny. Voda je samá špína, ale kašna sama je opravdu mistrovské dílo vytesané s obrovskou precizností. Ze střechy městské radnice na mně shlíží kolega Přemysl Otakar II. Na mé nadšené zamávání mi odpovídá přátelským pokynutím hlavou. Těžko říct, která část radnice je hezčí. Novější část mi připadá krásně moderní, ovšem stará část má v sobě jisté kouzlo mé doby. V tu chvílí mě do nosu udeří neodolatelná vůně. Najít její zdroj nebylo nijak těžké. Vychází z místní putyky, ve které se podává pokrm zvaný pizza. Ještě, že my sochy nemáme nikdy hlad, takové vůni by šlo jen těžko odolat, ale absence peněz mi zabraňuje pokrm vyzkoušet. Vracím se tedy zpět, abych unikl tomuto lákadlu. Schválně volím delší cestu a po letech si jdu konečně prohlédnout zbytek kostela, ze kterého mám stále na očích jeho věžičky. Jsou v noci překrásně osvětlené.Výška kostela mi až vyráží dech. Není divu, že jsou jeho věže vidět tak daleko.Stavba mi před oči vnáší staré vzpomínky na časy, kdy jsem žil. Kostel je bohužel uzavřen, a proto se už definitivně vydávám na cestu do parku. K údivu už mě přivedl pouze muž, který si na ulici mluvil sám pro sebe a tiskl si přitom k uchu malinkatou krabičku.Na krajinu se začíná pomalu snášet tma a vracím se tedy na svůj pohodlný mechem obrostlý podstavec a strávím na něm dalších tak alespoň 100let. Cestou zpět už jsem narazil jen na několik plechovek od piva a nespočet nedopalků cigaret Partička výrostků ještě stále sedí na lavičce a neomaleně se chechtají. Dnes už nechápu, jak jsem mohl propagovat zrušení tělesných trestů ve školách. Vystupuji na svůj podstavec, usedám do křesla a přemýšlím, jak ten svět půjde dál.“

Kdyby kolínské sochy mohly mluvit

Miroslav Navara, žák 9.B, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
J.A.Komenský

Ano, je to tak, vážení, já opravdu umím mluvit. Kdo já? No přece já, kolínská socha Jana Amose Komenského. Mluvit umím, ale co je mi to platné, když mě nikdo neposlouchá. Proto já taky hodně času trávím bohulibou činností – spím a sním. Někdy si ovšem povídám i sám se sebou. Jen tak. Prostě jen tak. Bavím se sám se sebou o tom, jak v parku po mně pojmenovaném, docela pěkném, se shromažďují všelijaká individua. Ve dne je to krása. Jaro, léto, podzim, zima, to je fuk. I když nejraději mám léto, to svítí sluníčko a tráva kolem mě je krásně zelená, záhony jsou plné pestrobatrevně kvetoucích kytek. Dokonalá relaxace, co říkáte? Na lavičkách sedí povětšinou maminky s kočárky, sem tam nějaký student. Ale po dni přichází pravidelně noc. A noci se bojím i já, i když jsem z pískovce a tedy „tvrdý“ muž s pevnými nervy a kamennými pěstmi, kterého jen tak něco neporazí, protože sedí na kamenném křesle. Scházejí se totiž tady u mě party prapodivných lidí. Pouštějí si muziku, pijí alkohol a samozřejmě kouří. Takhle to je tady každý den - pracovní i víkendový. To nepochopím. Většina z nich vypadá, že je ještě školou povinná. A hulákají tu celou noc. A jednou si ta individua lehla pode mě a zapálila si jakousi omamnou látku, prý jí říkají „žojnt“ nebo tak nějak, nevím to přesně. Já jim totiž občas ani nerozumím a to jsem socha učenlivá a svůj slovník už jsem z velké části inovoval. No, abych se vrátil k té podivné látce, strašlivě to smrdělo, ale oni z toho byli tak rozveselení, že jsem nestačil zírat. Aby toho nebylo málo, vytáhli láhve s alkoholickými nápoji. Pak už to byl tak ošklivý pohled, že jsem to chtěl raději zaspat. Jenže to nebylo vůbec jednoduché, veškerá snaha byla marná. Omladina dělala randál až kdo ví do kolika hodin. Pak začaly bít zvony, tak jsem počítal – dopočítal jsem se třech hodin ráno. Oni byli pořád čilí, vysmátí, nespali ani minutu. Jsem ale socha v letech, a tak jsem nakonec přece jenom usnul. Zpočátku se mi zdálo, jak patřím mezi ně. Celý den nic moc nedělám a pak až do pozdní noci dělám – ale randál, nepořádek, obtěžuji okolojdoucí a podobně. No, hned jsem se z téhle noční můry probudil. Mí „kamarádi“ ze sna už neřádili, prapodivně svalení v trávě spali. Konečně klid, ticho, proto nebylo těžké znovu usnout. Druhý sen byl snad ještě horší než ten první – zdálo se mi, že jsem se stal člověkem. Už jsem nebyl socha s kamennýma nohama a ztuhlými pískovcovými zády. Mohl jsem jít, kam jsem chtěl, dělat, co jsem chtěl a taky s kým jsem chtěl. Byl jsem prostě svobodný člověk. Ovšem tady se vyskytl problém. Uvědomil jsem si, že nikoho neznám. To mě donutilo k akci – sestoupil jsem z podstavce a vyrazil jsem hledat si kamarády. Úplnou náhodou jsem narazil na dva pány, kteří obdivovali kolínskou radnici. Sami mě oslovili a zeptali se mě, jestli bych jim o ní něco nemohl říct. „Rád bych, promiňte, ale je mi líto, já toho o ní moc nevím.“ Jak je možné, že si nemůžu na nic vzpomenout? Asi mi můj kamenný mozek občas stávkuje ( to je taky jedno z těch nových slov, co jsem se naučil). Noční návštěvníci kolínského náměstí byli nesmírně tolerantní a dali se se mnou do řeči. Já byl rád, že bych mohl získat kamarády, a tak jsem poslouchal. Říkali, že cestují po památkách, projeli kus světa a teď se chystají navštívit zajímavé sochy. Hned jsem pochopil svou šanci a zeptal jsem se jich: „Nemohl bych jet s vámi?“ Chvíli si mě zpytavě měřili, pak ale usoudili, že jsem pro dobrodružství jako dělaný, vždyť se potloukám v noci po liduprázdném náměstí a kývli. Co vám mám vyprávět, viděl jsem egyptské pyramidy, ty divné sochy u nich na mě divně koukaly, líbila se mi Socha Svobody a přemýšlel jsem, jaké to asi je, když vám krkem jezdí japonští turisté sem a tam. Brrr, nechci, asi mi budou milejší moje parková individua. No jeli jsme ještě někam, ale já už si nepamatuji kam. Skončili jsme tam, kde jsme začali – v Kolíně. Místo k odpočinku po dlouhé cestě bylo předem jasné. „Můj“ park. Uprostřed parku by měla sedět socha. Je tu ale jenom křeslo. Prázdné, opuštěné. Začalo se mi stýskat po kamenné podobě. Už nechci cestovat, chci zůstat tady v kolínském parku. Chvíli si odpočinu. Sedám do křesla a usínám. Brzy ráno jsem se probudil a pomalu mi dochází, že to, co jsem prožil se svými přáteli cestovateli byl jen sen. Všechny památky i přátelé byl jen pouhý sen. Pode mnou ale leží stále ta individua. Jeden z nich se probouzí, natahuje ke mně ruku. V ní má tu věc, která je cítit skoro jako kadidlo a říká: „Dáš si, kámo?“ Nechápu to, vždyť mě nikdo neposlouchal, nikdo se se mnou nebavil a teď tohle. Odpověděl jsem mu: „ Ne, díky, teď jsem se vrátil z cesty kolem světa.“ On vykulil oči a odpověděl: „Taky sis to užil, co?“ Chtěl jsem se zdvihnout a odejít, jenže jsem přece jenom socha a sochy nechodí, snad jen ve snu.

Kdyby kolínské sochy mohly mluvit

Jakub Novotný, žák 9.C, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
Mluvící socha Tomáše Garrigua Masaryka

„Dobrý den, já jsem Masaryk, proč jste tak vyplašená? Že jste ještě neviděla mluvící sochu? No, nebojte se, já nejsem jediný, je nás celá řada, třeba pan Komenský, nebo Jan Hus a také americká socha Svobody. Víte, se sochou Svobody jsem nikdy nemluvil, ale velmi rád bych ji poznal, já si s ní píšu SMSky. Zrovna včera mi psala, že jí ti Američané pěkně lezou krkem, tedy, spíš jezdí. Prý kdybych měl lepší mobil, tak by mi poslala MMSkou svoji fotografii, jenže já mám telefon z roku raz-dva, no a pro nový si nemohu dojít, protože mi za tu dobu, co tu stojím, ztuhly nohy, jako bych je měl z kamene či bronzu. Ale řeknu Vám, ten Kolín, to je moc hezké město, jen ten velký provoz mi trochu vadí. Slyšel jsem, že v Čáslavi mají docela nový obchvat. Nevíte, jestli tu bude takém nějaký takový? Já myslím, že by to bylo velmi vhodné, víte, co to je celý den tu u gymnázia čichat ten smog a výfukové plyny z aut? Celý život jsem nekuřák a stejně mám plíce zkažené! Alespoň, že v noci je tu klid a nejezdí tolik aut. To za mne nebylo, to bylo aut ještě málo, občas bylo možné zahlédnout povoz s koněm a jezdilo se pomalu, ale dnes, to je samé frnk, frnk, frnk. Ani si nevšimnete, kdo ve voze seděl. A chodci, ti měli dříve respekt z aut, teď se vám tady na přechodu pro chodce vrhne do silnice malé dítě, kterému ještě není deset, ani se nerozhlédne. Ale nejen děti takhle špatně přecházejí, to byste měli vidět dospělé! Jako by jim bylo jedno, jestli je to auto přejede. Většinou mívají štěstí, protože dnešní automobily mají dobré brzdy, takové to ABS nebo jak a ještě nějaké EBD, ale už jsem byl svědkem i takových nehezkých případů, kdy to chudák pan řidič neubrzdil. To je hrozné neštěstí, všude okolo krev, vzlykot a povyk, radši na to nemyslet. Dlouhodobým pozorováním jsem ale zjistil, že chodci i řidiči jsou ostražitější, když u přechodů stojí muži či ženy v uniformách, mají zelené vesty s nápisem Městská policie a v rukou stavěcí terčíky. Pojďme se ale bavit o něčem jiném. Například já závidím panu Komenskému. Ach, já mu tak závidím! On je na tak klidném místě a navíc si u toho krásně sedí, to není spravedlivé. Přál bych tomu, kdo mě tady nechal takhle stát, aby si to taky zkusil. No, podívejte na ty křečové žíly, to je, co? Týden bych ho tu nechal stát a pak by určitě věděl, že mi měl udělat židli nebo rovnou lehátko. Také je odsud špatný výhled na město, všude okolo samé panelové domy z betonu. Jsou mnohem vyšší než já a já potřebuji vidět na město, já jsem totiž hrozitánsky zvědavý. Velmi mě zajímá, co se s městem děje a odsud není skoro nic vidět. A už jste si všimla nového náměstí? To je nádhera, že? No jo, proč já nestojím na náměstí, tam bych se mohl alespoň opřít o morový sloup nebo se vykoupat v kašně. To je nápad! Nevíte, jestli je ještě v kašně teplá voda? V novinách psali, že na Hradištku ještě ano. Ale kdo mě na náměstí přenese? Vždyť já vážím skoro dva tisíce kilogramů, měl bych zhubnout, ale jak, když se nemůžu hýbat? Nevíte, jak mám zhubnout? Že nejsem tlustý? Že jsem jen z těžkého bronzu a kamene. Tak děkuji za kompliment, stejně bych ale mohl trošičku zhubnout. A vy jste také pěkná a máte překrásné nohy ,jako ta misska Taťána Kuchařová. To koukáte, jaký mám přehled po světě současné módy, co? Slyšel jsem, že je to nejhezčí žena na světě. Vyhrála i miss universe. No, je doopravdy moc krásná. Já ji totiž viděl v jednom nejmenovaném deníku, který přinesl sem ke škole jeden ze studentů. Stejně ale, kdybych stál na náměstí, tak bych si mohl popovídat s Přemyslem Otakarem Druhým, konečně bych se mohl vypovídat, jak nejvíc to jen jde. No jo, ale co ti holubi, to by nešlo. To by se museli holubi přestěhovat ke gymnáziu místo mě a tam by „tento“ na zlobivé školáky a je to vymyšlené. Alespoň by je tak potrestali za to, co provádějí profesorům z gymnázia. Zrovna nedávno jeden žák z jiné školy přišel do hodiny suplujícího profesora, vyvolával rozbroje, načež vyskočil z přízemního okna se slovy: „ Nashledanou, já už musím jít.“ Suplující profesor, zvyklý učit v prvním patře, prudce vyskočil a lekl se, až poté mu došlo, že je v přízemí. Ovšem byl z tohoto skutku tak rozrušený, že do konce hodiny neučil, ba ani nemluvil. Vy už musíte jít? No jo, vždyť už je půl desáté. Tak se mějte hezky a hlavně nikomu ani muk, že umím mluvit, to by byl hrozný poprask, novináři, televize a tak dále, vždyť to znáte, já na tohle nejsem, no i když, být mediální hvězda také není špatné. Radši opravdu nikomu nic neříkejte, už takhle kolem mě chodí dost lidí. A stejně my sochy mluvíme pouze v noci a jen s dobrými lidmi. A co, že jste tu tak pozdě a sama? Ujel vám autobus ze Zálabí? A co jste tam tak pozdě dělala? Vy tam chodíte trénovat? A to se nebojíte? Vždyť už je tma a všude jsou samém divné existence. Tak to jste dobrá. Tak tedy nashledanou a pst! Tak a jsem tu zase sám, nikde nikdo, s kým bych mohl prohodit pár slov. Ale tahle paní, nebo spíš slečna, to je dobrota sama, mohla by se tu stavovat častěji, jen tak na kus řeči. Kolik tak je? Deset hodin, to je otrava, už můžu mluvit jen čtyři hodiny. Hrůza! Můžu mluvit od devíti večer do dvou hodin ráno, to by mi zas až tak nevadilo, ale kde seženete dobrého člověka? Prosím vás, dobří lidé, přijďte si občas popovídat, jestli ještě nějací existujete……-

Kdyby kolínské sochy mohly mluvit

Daniela Potěšilová, žákyně 9.B, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
SEN

„Ach jo!! Zase jedna z těch nekonečně dlouhých pracovních směn. Je čtvrtek, celý týden byl velmi náročný a ještě ke všemu se dnes musí konat porada o dodávání speciálně upravené elektroniky do partnerských prodejen přímo na přání zákazníka. Abyste rozuměli, jsem majitelem firmy vyrábějící elektrická zařízení. Jakmile tedy odbije osmá hodina ranní, už stojím před sálem plným zaměstnanců a kvůli únavě ani pořádně nevím, co přednáším, ale asi to dává smysl, jelikož na konci se opravdu dobereme ke zdárnému řešení. Ihned po poradě se uchýlím do své kanceláře, poněvadž musím onu zásilku mobilů a jiné elektroniky zadat do počítače do kolonky, kterou mám ze všech nejraději, mezi vyřešené. Jakmile mám práci hotovou, vypnu počítač a odcházím domů a protože je již něco málo po půlnoci, zkracuji si cestu přes park. Štráduju si to po cestě, když vtom zaslechnu nějaké hlasy. Ihned se mi před očima promítne minulý díl detektivního seriálu Colombo, v kterém musel zvláštní detektiv přijít na vraha vraždícího v temném parku. Dřív než začnu křičet o pomoc, všimnu si jakési dvojice starších mužů a když přijdu blíž a schovám se za strom tak, abych měl co nejlepší výhled, pořádně si ony muže prohlédnu. V tu ránu by se ve mně ani kapičky krve nedořezal. Ti muži nejsou žádní obyčejní starci, nýbrž Jan Amos Komenský a vedle něj František Kmoch!! Pánové, to není možné!! Ovšem, ať koukám, jak chci, opravdu tam jsou a o něčem vzrušeně debatují! Co si budeme povídat, za prvé jsem člověk zvědavý a za druhé nestává se mi často, že bych měl možnost vyslechnout si rozhovor dvou po mnoho let mrtvých osobností. Tak se snažím pochytit, o čem diskutují. „Člověče Franto, ty víš, že jsem byl vždycky schopný učitel, vedl jsem své žáky k poslušnosti a zdravému stylu života a jakmile se dostanu do kamenné podoby, den co den musím pozorovat moderní mládež, kterak popíjí a pokuřují div že ne přímo mně pod kamenným nosem!“ povídá zrovna Komenský a Kmoch mu dává za pravdu: „No, já na tom nejsem o nic líp, Honzo. Svého času jsem byl uznávaným skladatelem dechové hudby, jooo, to ti byly časy, vždyť stačí si poslechnout třeba Kolíne, Kolíne nebo Vraný koně a je vidět, že jsem byl ve svém oboru naprostá špička a teď? Přímo trpím na nejrůznějších, každoročně se opakujících mejdanech, kdy mi přímo do uší hraje jakési tuc, tuc, rachot říkající si hudba.“ „Je to pech, koukat na tu mládež, jaký žije život. To za nás nebylo!“ „A to, co provedli s hudbou, no to je nehoráznost!“ Jakmile to Kmoch dopoví, začne se k nim od náměstí přibližovat jakási postava. Tento muž, jak se záhy ukáže, je mi povědomý, ale jméno si nemohu vybavit. Přemýšlím, kde jsem ho viděl? Ucházel se v mojí firmě o práci, prodává v nějakém obchodě nebo ho znám z televize. Mozek navrhuje různé varianty, ale žádná mi k temné postavě nepasuje. Ovšem, jakmile se zapojí do rozhovoru, ihned je mi jasné, o koho jde. Je to Přemysl Otakar Druhý. „Jéé, čau Přemku, co tu děláš??“ volají Kmoch s Komenským jako jeden muž. „Áále, už jsem to na tom náměstí nemohl vydržet, teda ne, že by se mi tam nelíbilo, což o to, je to tam moc pěkné, nově mi to tam opravili, ale přišla tam taková partička místní mládeže a cosi naházeli do kašny, hrají si uprostřed náměstí fotbálek a nasprejovali ošklivý znaky na radnici a ještě ke všemu se mi posmívali! Banda jedna nevděčná. Mně, českému králi, který se tolik o Kolín zasloužil.“ „Posaď se u nás, zrovna to tu s Honzou probíráme, jak se ta dnešní mládež a nejen ona, chová, kam ten svět spěje?“ „Tak,tak, je to hrůza,“ dává mu za pravdu Kmoch. Najednou za mnou něco zapraská a jak se leknu, upadnu a tím se prozradím. Všechny tři historické postavy se otočí a naráz se ptají: „Co tu děláte, pane?“ Chci něco odpovědět, chci s nimi udělat rozhovor (to by bylo něco pro tisk a nejen bulvární), vždyť kdo měl možnost se kdy setkat s Komenským, Kmochem a Přemyslem Otakarem Druhým. Postavy se najednou začnou vzdalovat a já se probudím ve své kanceláři u vrnícího počítače a nade mnou se sklání uklízečka a s vyplašeným výrazem se mě ptá: „ Co tu děláte, pane? Chtěla jsem tu vytřít podlahu než začne směna a našla jsem vás tu s hlavou na stole a doopravdy jsem si myslela, že je po vás, to mi nedělejte!“ „Promiňte, Martičko, musel jsem tu po té včerejší poradě usnout, byl jsem velice unavený. Já si dnes vezmu dovolenou a půjdu se domů pořádně vyspat.“ „Přeji vám úspěšný den, nashledanou!“ Cestou domů přemýšlím o onom snu. Byl to doopravdy jen sen? Co když se to opravdu stalo? Nevím, ale jelikož chci být brzy doma, zkrátím si cestu přes park….