Literární tvorba
Macharovo pero 2023
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová
I letos Městská knihovna Kolín pod záštitou starosty Michaela Kašpara uspořádala literární soutěž Macharovo pero. 18. ročník nesl název Machar plnoletý a zasláno do něj bylo celkem 102 prací.
1. kategorie zpracovávala téma Je lepší být dítě nebo dospělý?
2. kategorie zpracovávala téma Co se stane, až mi bude osmnáct?
Naši žáci, kteří soutěžili pod hlavičkou naší školy, získali následující ocenění:
1. kategorie - 1. místo - David Hošek z 5. A
2. kategorie - 3. místo - Šarlota Sixtová z 6. B
Ocenění ředitelky kolínské knihovny - Karolína Kolářová z 8.B
Dětský čin roku 2022
I tentokrát jsme se probojovali do celorepublikového finále - čtyři naši žáci do něj postoupili se svými pracemi. Byli to:
Matyáš Paďour z 8. A - příběh s názvem Pomoc lesu
Natálie Sedláčková z 9. A - příběh Společně jsme to zvládli
Vitalij Roman z 9. A - příběh Bramborová brigáda
Marek Vostruha z 8. A - příběh Čínské nudle
Macharovo pero 2022
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová
Městská knihovna Kolín pod záštitou starosty Michaela Kašpara uspořádala již 17. ročník literární soutěže Macharovo pero. Tentokrát mladí spisovatelé psali na téma Jeden den s Macharem v dnešní době. Zpracování tématu určitě nebylo jednoduché, ale naši žáci ho zvládli a zcela ovládli 2. kategorii a my jim moc děkujeme za skvělou reprezentaci školy a přejeme jim hodně dalších literárních i školních úspěchů.
1. místo Martina Vorlíčková z 9.C
2. místo Šimon Karger z 7. A
3. místo Ema Opočenská z 9. A a Rozálie Steklá z 9. B
uznání předsedkyně poroty Jonáš Chalupa z 8. B
Dětský čin roku 2021
Žákyně naší školy Anna Nezavdalová ze 7. C a Marie Benešová z 8. B postoupily se svými pracemi de celorepublikového finále. Maruška soutěžila v kategorii Pomoc přírodě s příspěvkem Poštolka a Anička v kategorii Kolektivní pomoc s příspěvkem Začínali jsme dva.
Macharovo pero 2021
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová
Výsledky literární soutěže určené žákům a studentům bydlících v Kolíně či zde navštěvujících školu nazvané Macharovo pero a organizované místní městskou knihovou byly vyhlášeny v čítárně knihovny první prosincovou středu. Všechny přítomné přivítal starosta města Michael Kašpar, který nad kláním převzal záštitu. Dorazil i senátor Pavel Kárník, který před lety coby ředitel knihovny tuto soutěž převzal od tehdejších organizátorů a vymyslel jí současný název. Tématem, s nímž se autoři museli tentokrát popasovat, bylo Co mi dal nebo vzal uplynulý rok. „Z prací šel smutek, ale i zajímavá zjištění v tom, že školáci v naprosté většině chtěli chodit do školy a potkávat se s kamarády. Dokonce se jim stýskalo i po učitelích. Ale psali i o tom, že najednou měli čas na rodinu, sourozence či domácí zvířata,“ shrnula už před slavnostním večerem předsedkyně poroty.
Mezi oceněnými byl i Petryčenko Hlib, který se do Kolína přistěhoval a napsal krátkou práci v češtině, což ocenila předsedkyně poroty svojí cenou v podobě vlastní knihy. Vítězové si odnesli opravdová pera, pěkné odměny ale dostali všichni ocenění.
2. kategorie: 1. Antonín Štus, 2. Anežka Filousová, 3. Ema Kulhavá
Cena předsedkyně poroty: Petryčenko Hlib
Macharovo pero 2020
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová
Tradičně v předvánočním čase vybírala porota vítěze 15. ročníku literární soutěže Macharovo pero. Na vítězích se porota shodla poměrně snadno, i když téma pro druhý stupeň Činy jsou mocnější než slova určitě nepatřilo k těm nejlehčím. Doba však nebyla příliš nakloněná slavnostnímu předávání ocenění, to se proto uskutečnilo až ve čtvrtek 17. 6. v 16 hodin ve výstavním sále Městské knihovny Kolín.
Čestné uznání si odnesl i žák naší školy Adam Best z VIII.B.
Macharovo pero 2019
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová
Výsledky čtrnáctého ročníku literární soutěže pro žáky základních a studenty středních škol nazvané Macharovo pero vyhlásila porota ve složení předsedkyně spisovatelka Irena Fuchsová, dramaturgyně Dana Serbusová, ředitel Městské knihovny Kolín Pavel Kárník a ředitel Městského společenského domu v Kolíně Zdeněk Hejduk ve zcela zaplněné čítárně knihovny.
Ceny kromě poroty předávalo i kompletní vedení města, jmenovitě pak starosta Michael Kašpar a jeho zástupci Iveta Mikšíková a Michal Najbrt.Všichni zúčastnění odevzdávali své úvahy na téma 'Jak bude Kolín vypadat za padesát let', tedy v roce 2069. „Horší téma jsme vybrat nemohli, bylo to povětšinou hodně depresivní čtení. Děti ve velké většině nepsaly o lidech, ale o městech plných strojů, robotů, zničené planetě a Labi plném odpadků,“ nastínila předsedkyně poroty Irena Fuchsová.
Celkem se ve třech kategoriích sešly sto čtyři práce, nejvíce byla zastoupena prostřední zahrnující soutěžící z druhého stupně základní školy – 74 prací, kde porota rozdala ceny nejen za tradiční první tři místa, ale i další třetí místo, sedm čestných uznání, ale i další mimořádná ocenění.
Z naší školy se umístili:
3. místo - Václav Semenec – IX.A
Čestné uznání: Samantha Zubajová – 4. ZŠ – VIII.C, Kateřina Mašínová – 4.ZŠ – VIII.C
Čestná uznání si odmesli i naši žáci: Michaela Ambrožová z IX.B, Martin Blaško z IX.A
Macharovo pero 2018
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová
Téma pro letošní 13. ročník bylo pro všechny věkové kategorie stejné - „Nikdo není dokonalý“. Ve středu 5. prosince knihovna výsledky třináctého kola soutěže vyhlásila. V porotě, která hodnotila celkem 119 odevzdaných prací, zasedli Irena Fuchsová (spisovatelka a nápověda), Dana Serbusová (dramaturgyně a režisérka), Zdeněk Hejduk (ředitel Městského společenského domu v Kolíně a novinář) a Pavel Kárník (ředitel Městské knihovny Kolín).
Čestná uznání si odmesli i naši žáci: Michaela Ambrožová z IX.B, Martin Blaško z IX.A
Macharovo pero 2017
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová
Již po dvanácté se první prosincovou středu v čítárně Městské knihovny Kolín rozdávaly ceny Macharovo pero nejlepším malým literátům, kteří se tentokrát poprali s tématem Lež má krátké nohy. Celkově dorazilo 145 prací, v 2. kategorii se zúčastnilo 92 žáků.
Na prvním místě se umístil Václav Semenec ze 7.A, na třetím místě Adam Mráz ze 7.A, čestná uznání obdrželi Matyáš Zatřepálek a Michaela Sochorová z 9.B.
Kromě opravdových luxusních per za první místa si další výherci odnášeli poukázky na nákup knih v jednom z místních knihkupectví.
Macharovo pero 2016
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 15.12.2016
Dne 30. 11. 2016 se ve výstavním sále kolínské
knihovny konalo vyhlášení výsledků literární soutěže Macharovo pero 2016 konané
pod záštitou starosty města Mgr. Víta Rakušana. I v letošním školním roce
se podařilo našim žákům získat několik ocenění. Pět žáků tak z rukou pana
starosty převzalo diplom ve druhé kategorii, kde byla opravdu velká konkurence.
Z 88 posuzovaných prací získali čestná uznání Martin Blaško ze 7.A a Eliška Mátlová z 8.C. Cenu předsedkyně
poroty Ireny Fuchsové získala Petra Honejsková z 9.B., Anna Marie
Havránková z 9.B získala 3. místo a Josef Formánek z 9.B obsadil úžasné 2. místo.
Dětský čin roku 2016
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 25.10.2016
Žáci naší školy David Náhlovský ze 7.C, Ondřej Mašín z 8.A a Jakub Douděra ze 7.B se dostali se svými literárními pracemi do celorepublikového finále soutěže Dětský čin roku. O postupu rozhodla odborná komise. Jejich práce teď potřebují vaši podporu. Až do 6. listopadu mohou děti rozhodnout, kdo se stane tím největším dětským hrdinou - nasbírá co nejvíce hlasů. Pokud si najdete chvíli, hlasujte pro naše žáky na www.detskycinroku.cz, na hlavní stránce najdete odkaz "Hlasuj zde", po rozkliknutí najdete dotazník, pod ním v sekci Záchrana lidského života vyberte odkaz "Pomoc na ulici" nebo "Překvapení v parku" a v sekci Kolektivní pomoc odkaz "Nebezpečný plot". Nakonec opište ověřovací text a hlasujte. Děkujeme.
Požární ochrana očima dětí
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 16.06.2016
Požární ochrana očima dětí je literární soutěž, které se každoročně účastníme. Letos se nám opravdu zadařilo – v okresním kole jsme získali všechna tři první místa v mladší kategorii a třetí místo v kategorii starších žáků. Všechny oceněné práce postoupily do krajského kola a tam získaly dvě první místa v mladší kategorii a místo první v kategorii starší. Všem vítězům gratulujeme a děkujeme za reprezentaci školy.
Ocenění žáci v okresním kole:
- . místo Zuzana Veselá 6.B
- . místo Daniel Skoch 6.C
- . místo Lukáš Sýkora 7.A, Jan Groh 9.B
Ocenění žáci v krajském kole:
- . místo Daniel Skoch 6.C, Jan Groh 9.B
- . místo Zuzana Veselá 6.B
Dětský čin roku
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 28.10.2015
Žák 6.C naší školy Pavel Beneš se dostal se svou literární prací do celorepublikového finále soutěže Dětský čin roku. O postupu rozhodla odborná komise. Jeho práce teď potřebuje vaši podporu. Až do 8. listopadu mohou děti rozhodnout, kdo se stane tím největším dětským hrdinou - nasbírá co nejvíce hlasů. Pokud si najdete chvíli, hlasujte pro Pavla na www.detskycinroku.cz, na hlavní stránce najdete odkaz "Hlasuj zde", po rozkliknutí najdete dotazník, pod ním v sekci Pomoc přírodě vyberte odkaz "Modrá želva pomáhá". Nakonec opište ověřovací text a hlasujte. Děkujeme.
Macharovo pero 2015
Vloženo: Mgr. Iva Kronusová 13.12.2015
Ve středu 2. prosince získalo pět našich žáků v městské knihovně ocenění v 10. ročníku literární soutěže Macharovo pero. Porota ve složení Pavel Kárník, Irena Fuchsová, Dana Serbusová a Zdeněk Hejduk tentokrát hodnotila v naší kategorii 97 prací na téma V jaké době bych se chtěl/a narodit.
Ocenění předali soutěžícím členové poroty a starosta Vít Rakušan spolu s místostarostou Michaelem Kašparem.
Denisa Kaunerová ze 7.A získala nádherné druhé místo, Petr Jan Berka z 8.A získal třetí místo, Natálie Řiháková ze 6.C a Jakub Douděra ze 6.B získali čestná ocenění a Zuzana Veselá z 6.B získala ocenění ředitele knihovny.
Práce oceněné Stipendijním nadačním fondem města Kolína 2009
Proč se Kolín jmenuje Kolín, aneb fantazii se meze nekladou
Práce oceněné Stipendijním nadačním fondem města Kolína 2008
Jakým literárním hrdinou bych chtěl být a proč
Autor: Dario Cadorini ZŠ Kolín III Lipanská 420 Třída 7.A
Nicholas Flamel
Nicholas Flamel je známý alchymista, o kterém se říká, že vyrobil kámen mudrců.
Ten pak byl základem substance, která mění olovo ve zlato a je základem pro výrobu
elixíru mládí. Můj literární hrdina skutečně žil a narodil se roku 1330 a zemřel
roku 1418, ale záhadou dodnes zůstává, že je jeho hrob prázdný. Seznámil jsem se
s ním v knize Michaela Scotta Tajemství Nicholase Flamela. Někteří ho možná znáte
i od Harryho Pottera. Chtěl bych být Nicholasem, protože bych určitě vymyslel dosud
nepoznané léky na různé – v tuhle dobu smrtelné – nemoci. Nebo bych vynalezl palivo,
které neškodí ovzduší, nebo oheň, který hřeje, ale nepálí a je skutečně dobrým sluhou,
ale není špatným pánem. Zkrátka bych vynalézal a zlepšoval. Byl to Francouz, takže
bych žil ve slunné Francii, měl bych nádherný dům se soukromým bazénem, golfovým
hřištěm, letištěm, poněvadž bych byl velmi slavný a velmi bohatý vědec. Svého bohatství
bych si užíval se vším všudy, ale určitě bych nezapomínal na okolní svět. Možná
bych se ale hezky skrýval mezi lidmi a naslouchal bych jejich přáním. „Naslouchání“
by mi bylo inspirací pro to, co ještě vynalézat, co ještě lidé potřebují a po čem
touží. Lidé by mě pak zbožňovali a já bych vynalézal stále lepší a užitečnější věci.
A co můj hlavní vynález – kámen mudrců? Já bych svůj kámen mudrců nejradši zničil,
protože by se svět přelidnil. Víte, co by se stalo? Já vám to tedy povím. Na světě
by bylo tolik lidí, že by tu bylo k nevydržení. Lidí by se bili a hádali. Zbytečné
spory kvůli „pitomému“ kamenu! Nejraději bych ho rozdrtil… Ale vlastně si nejsem
jistý, jestli bych ho vůbec vynalezl. Ale kdyby ano, tak ho prostě zlikviduju… Raději
bych pracoval na léku proti rakovině. Zachránit spoustu lidí, kteří ještě dnes ve
strašných bolestech umírají. Moji babičku se lékařům podařilo zachránit a já bych
chtěl radost, kterou celá rodina prožívala po jejím uzdravení, dopřát i jiným. Pak
bych vymyslel lék na HIV. Na zákeřnou nemoc, na kterou se na celém světě umírá.
HIV z naší rodiny nikdo nemá, ale je tu spousta rodin, která má nějakého příbuzného
nemocného HIV a já bych chtěl těmto rodinám dopřát co nejnormálnější život. Jsem
smutný, že na Zemi jsou takové ošklivé nemoci. Až budu Nicholasem Flamelem, doufám,
že už nebudou smrtelnými.
Jakým literárním hrdinou bych chtěl být a proč
Autor: Kateřina Zajícová ZŠ Kolín III Lipanská 420 Třída 7.A
Popelka
Dnes jsem se o velké přestávce zadívala z okna. Venku zrovna pršelo a já ty kapky
přes ohromný hluk ve třídě neslyšela. Naše třída působila jako jeden velký úl, na
který před chviličkou někdo zabouchal. Chtěla jsem se ocitnout někde jinde. Nebýt
na dostřel housky se salámem, koblihy či banánu. Na speciální úkazy naší třídy –
létající svačiny – jsem za chvíli přestala myslet a zasnila jsem se. Co takhle být
někým jiným? Zřejmě mě inspiroval nepořádek, který postupně během svačinových soubojů
vznikal ve třídě. Co třeba POPELKOU v dnešní době. Hlavou mně prolétly různé filmové
i literární verze moderní Popelky, ale žádná z nich nepracovala v úklidové četě.
Moje fantazie začala běžet na plné obrátky – „PRYČ S POPELEM“ – to by byl název
mojí s.r.o. Postupně bych se vypracovala mezi úklidovou „špičku“ a ve svém volném
čase bych vyučovala ostatní uklízeče, popeláře a kominíky. A taky bych vedla různé
demonstrace proti špíně. Pak by konečně město Kolín získalo dobrou pověst – bylo
by čisté. Ale…….. V mých představách se začínají objevovat ALE… Uživila bych se
vůbec jako Popelka – uklízečka? Tak to nevím. Představa, že bych zachránila celou
planetu před nepořádkem, je úžasná, ALE když já si sotva uklidím vlastní pokoj a
to ještě s donucením a výhružkami o použití rodičovských pravomocí v zádech. Popelkou
- uklízečkou bych tedy po delší úvaze asi nechtěla být. Musím vymyslet něco jiného.
Jak to s tou Popelkou bylo? Měla krásné šaty. „Ťuk“ – myšlenka je tady. MÓDNÍ SALÓN.
To je ono!!! Samé návrhy, látky, metry, nitě a spousta šatů! Název je jasný hned
– „SVĚT LÁTEK – POPELMÓDA“. Vidím jasně své nejlepší zákaznice – Šípková Růženka
( ta podniká v oboru výroby ložnic a všeho, co se týká správného spánku), Ledová
královna (ta je mistryní světa v krasobruslení a vlastní největší bruslařské centrum
v kraji) a Sněhurka – ta má hudební skupinu „7+1“. Proč právě módní salón? I já
potřebuji krásné šaty a kdo by mi ušil lepší než já sama? Vždyť přece musím navštívit
nějakou diskotéku a tam najít svého prince a protančit s ním celou noc. A všechno
bude mít dobrý konec. A zazvoní zvonec… No, tak ten opravdu zazvonil. I já se pomalu
vracím od své literární postavy. Už sice pohádky moc nečtu, ale občas o postavičkách
z knížek přemýšlím. I já bych chtěla, aby v mém životě všechno dobře dopadlo. Ale
to snad nemusím být Popelkou, stačí, když budu sama sebou. Katkou Zajícovou, co
ráda tancuje.
Jakým literárním hrdinou bych chtěl být a proč
Autor: Viktorie Drdová ZŠ Kolín III Lipanská 420 Třída 7.A
Dnešní doba je hlavně ve znaku televize, internetu, MP3ek či iPodů. Bez těchto supermoderních
vynálezů si spousta lidí již život nedokáže představit….. Ale i přesto existuje
pár osamělých jedinců, kteří uznávají fakt, že není nad to se večer v posteli zavrtat
do peřiny, vytáhnout knížku a na chvíli se vžít do literární postavy, která nás
jako náhrada za naše maminky, co nám pohádky povídaly, ukolíbá ke spánku. Přemýšlela
jsem, jaké by bylo být literární postavou… Asi žádný med. Například bych totiž musela
dělat pouze to, co by chtěl můj autor… Ale zato bych nikdy neumírala. Byla bych
věčná (teda alespoň dokud by mě lidé četli). Měla bych také hóóódně moc podob, protože
by si mne každý čtenář představoval jinak. Ale musím přiznat, že jsem ani nijak
moc nepřemýšlela, jakou konkrétní literární postavou bych chtěla být, ale možná
bych mohla být Krakonošem! Pokud bych jím byla, mohla bych svými velkými kroky snadno
překračovat hory a chodit po celém světě. Viděla bych široko daleko, takže bych
měla dohled nad celou přírodou, a tak bych nedovolila, aby ji někdo ničil…. Protože
mám ráda vodu, asi by mě bavilo být vodníkem. To bych totiž mohla normálně žít pod
vodou, uměla bych mluvit s rybami, měla bych speciální mlýnek na ovládání počasí.
A když by někdo z rybářů neměl rybářský lístek, udělala bych „šup hlavičku pod vodičku…“
Asi by nebylo špatné být „človíčkem“, pravěkým mužíčkem s šedivou hřívou. Vedla
bych divoký pravěký život bez veškeré dnešní techniky. Žila bych prostě a pouze
„na vlastní pěst“ – to mě nesmírně přitahuje… i když těžko říct, jak dlouho bych
to vydržela. Hlavou se mi honí ještě spousta dalších návrhů, čím bych chtěla být.
Možná Arabelou s kouzelným prstenem, nebo mazanou liškou z Ladových Bajek. Jak už
jsem na začátku své práce napsala, nevím přesně, jakou postavou bych chtěla být.
Možná právě proto radši zůstanu dál sama sebou a z každé té literární postavy si
vezmu pouze ponaučení a inspiraci. Vždyť od toho také jsou. Ale hlavně: Kdybych
byla jakoukoli literární postavou s různými možnostmi a výhodami, nemohla bych dělat
SKUTEČNÉ věci. Existovala bych totiž jenom v něčí fantazii…
Jakým literárním hrdinou bych chtěl být a proč
Autor: Ester Špačková ZŠ Kolín III Lipanská 420 Třída 7.A
Když bych si měla vybrat, kým bych chtěla být, určitě by to byla Gilda Joycenová.
Holka, která má vlastní mozek a nenechá si od nikoho poroučet. Gildě Joycenové je
13 let a zabývá se parapsychologií. Bydlí jenom s maminkou a starším bratrem, protože
její táta už zemřel. Ale než se to stalo, daroval Gildě svůj starý psací stroj.
Gilda na něm píše úplně všechno. Povídky, vzpomínky a všechny svoje případy, které
se snaží vyřešit. Určitě by obstála i v roli spisovatelky. Její povídky jsou opravdu
dobré, zábavné a legrační. Gilda řeší různé záhadné případy a odkrývá spoustu tajemství.
Například řeší, proč podivínská teta Melanie skočila z věže a teď straší u strýčka
doma. Nebo proč malovala hrůzostrašné až děsivé obrazy. Gilda má taky velkou zálibu
v převlecích, šílených parukách a střelených kostýmech. Stále u sebe nosí knížku
„ Vysoká škola parapsychologie“, kterou každou chvíli otevírá a něco z ní studuje.
Samozřejmě jsou všechny tyto věci spojeny s jejím budoucím zaměstnáním. Chce se
věnovat stejně jako dnes vyšetřování záhad za použití parapsychologie. Gildou bych
chtěla být, protože jsem vždycky chtěla zažít něco podobného, nevšedního, magického.
Záhady a tajemno mě lákají už odmalička. Gildina teta Melanie skočila z věže a teď
bloudí domem strýce Splintera jako duch a snaží se navázat kontakt s Gildinou sestřenicí
Julii, kterou měla za života moc ráda. Všichni si totiž myslí, že teta Melanie byla
blázen, ale skutečnost je jiná. Díky Gildě vyjde všechno najevo. Teta Melanie měla
totiž nadpřirozené schopnosti, takže mohla vidět třeba květinové víly. Moc by se
mi líbilo povídat si se skřítky a vílami. Ale s duchy nechci raději nic mít. Potom,
co jsme vyvolávali duchy na táboře a u nás na chatce skutečně strašilo, už nikdy
duchy vyvolávat nebudu. Ale stejně. Někdy se zamyslím: „ Existuje něco takového
?“ Převážně si myslím, že ano, ale co když se nám to jen zdá ??? Co když to dělá
jenom náš strach? Raději už se nikdy nebudu pokoušet o kontakt s nadpřirozenem.
Doufám, že mě ta zvědavost už nikdy nepřemůže. Chtěla bych být Gildou, protože je
chytrá, hezká, sebevědomá a protože má odvahu a ta mi občas hodně, hodně chybí.
Práce oceněné Stipendijním nadačním fondem města Kolína 2007
Kdyby kolínské sochy mohly mluvit
Viktorie Drdová, žákyně 6.A, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
Zkamenělý Kolín
…….ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi v ten den převrátí můj dosavadní život vzhůru
nohama. No, abyste mi rozuměli, :já jsem Viky a povím vám svůj příběh: „Toho dne
bylo ještě dopoledne v Kolíně všechno jako obvykle. Já jela na výlet na novém kole.
Bylo to super, užila jsem si to maximálně, ale když jsem se vrátila zpět do Kolína,
nevěřila jsem svým vlastním očím! Celé město bylo úplně zkamenělé. Nikde se nic
nehýbalo. Moje stále ještě vytřeštěné oči se naplnily slzami. Mezi zkamenělými jsem
objevila i svoje přátele a celou rodinu. Byla jsem proto úplně bezradná. Po chvíli
mě ale napadla celkem rozumná myšlenka : Musím zjistit, jak se všechno stalo a jakou
to mělo příčinu. V myšlenkách jsem stále pátrala po možných důvodech a okolnostech,
které by mohly způsobit zkamenění celého Kolína. Sama pro sebe jsme si je shrnula
do několika bodů: 1) Možná, že se sochy chtěly projít po městě, aby konečně zjistily,
jak to tu vypadá a co se změnilo, a počítaly s tím, že by z toho byla v Kolíně příliš
velká panika, tak nechaly všechno obyvatelstvo zkamenět. Až si všechno prohlédnou,
vrátí to do původního stavu. Aspoň doufám. Snad bych s nimi mohla promluvit, tedy
jen tehdy, kdyby kolínské sochy mohly mluvit . 2) Lidem zkameněla srdce a odumřely
veškeré city. Protože když někomu zkamení srdce, tak už prostě nemůže žít dál. 3)
Příčinou, proč Kolín zkameněl, mohlo být také to, že socha Spravedlnosti nechala
zkamenět ty, kteří byli někdy k někomu nefér. Tyto nápady jsem ale po chvíli zamyšlení
zavrhla, protože: 1) Sochy byly pořád na svém místě a nejevily ani trochu touhy
se mnou mluvit. Asi nechtěly a nemohly mluvit. 2) V každém člověku je také vždy
alespoň trochu lásky či citu (akorát si to třeba jen nedokáže přiznat) 3) A kdyby
měli zkamenět všichni lidé, kteří byli někdy nefér, tak to by se přece nemohlo týkat
pouze Kolína. Takové lidi totiž najdete zcela jistě na celém světě. O pár dnů později
jsem se procházela po náměstí, a protože jsem byla už tak vyčerpaná smutkem, sedla
jsem si na lavičku a jen tak bezvýznamně jsem se rozhlížela po okolí. Najednou se
můj zrak zaměřil na hodiny na věži radnice. Má intuice mi napověděla, že ty hodiny
s tím vším mají něco společného. Rozhodla jsem se je proto prozkoumat. Vyšplhala
jsem se na věž radnice a tam jsem vše důkladně prohlížela, až jsem si v rohu věžičky
všimla jednoho vyhaslého světélka. Bylo hodně zvláštní. Když jsem k němu nastavila
dlaně, mírně hřálo. Přemýšlela jsem, co by to mohlo být. Zjistila jsem, že je to
láska, kterou kolínští občané odevzdávají Kolínu a že právě tohle světélko pohání
ty kolínské hodiny. Z toho vyplývá, že když světélko vyhaslo, zastavily se hodiny
a s nimi i čas v Kolíně…… Honilo se mi to hlavou. Jenže……………..Jak světélko oživit???
Následovaly dny plné přemýšlení. Ale asi třetí den mě to konečně napadlo! Jak vzniká
jiskra či plamínek? Když ne sirkami, tak kameny. Postavila jsem tedy dvě „kolínské
sochy“ proti sobě a mírně do nich strčila, aby do sebe narazily. Nárazem dvou kamenů
o sebe vznikla malá jiskra, která dolétla až k vyhaslému světélku. To se rázem rozsvítilo
a lidé začali „roztávat“. Celé město bylo zase v pohybu. Následovalo dlouhé vyptávání
na věc, která se udála. Když jsem to všem vypověděla, vysvětlila jsem ještě lidem,
že se musí o Kolín lépe starat a že se společně musíme starat o to naše světélko.
Tak skončil můj příběh…….. Ještě dodám, že z toho všeho také vlastně vyplývá to,
že když se budou lidé často „sťukávat“ (neboli navštěvovat a scházet se), tak, jak
jsem to udělala při oživení světélka, bude to mnohokrát lépe pro údržbu Kolína,
než třeba to, že se tu vybuduje nové sídliště, nebo se postaví nová silnice či továrna.?“
Viky Drdová
Kdyby kolínské sochy mohly mluvit
Martin Fiala, Žák 9.A, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
Jan Amos Komenský
„A je tu další nudný den strávený na předlouhým časem oprýskaném kamenném podstavci.
Postavili mě v parku, který dnes nese i moje jméno. Ha!Ha!Haaa! Co se to tu děje
a kdo to tu tak hrozně křičí? No dobrá, říkají si o to sami. Po dlouhých letech
prosezených nehybně na křesle se s velkou námahou zvedám a sestupuji na mokrou,
voňavou trávu. Krrrchchch. Ou, no takovou dobu ve stejné poloze a ještě k tomu na
dešti, mraze i parném slunci, to s klouby řádně zatočí. Takže na začátek malinkou
rozcvičku a vyrážím na obhlídku parkem. Hned po pár krocích mě jako blesk z čistého
nebe do očí udeří příšerný stav hřišťátka a pískoviště. Kde jsou ty časy, kdy jsem
slýchával nekončící smích a křik rozjařených capartů, kteří se den co den klouzali
na jejich oblíbené „Červené“. Brodím se pískovištěm a ejhle! Má noha již není tak
čistá jako bývala. Dnešní chovatelé psů jsou opravdu hrozní. Ale, ale, právě nacházím
příčinu všeho toho ruchu. Pár výrostků sedí na lavičce a v ruce svírají nechutně
páchnoucí cigarety. Když k nim přicházím, nevěnují mi sebemenší pozornost a vesele
vykuřují dál. „Pánové, pánové, neměli byste čirou náhodou teď právě sedět ve školních
lavicí a vzdělávat se ? “ „ Hoď se do klidu, frajere,“ dostává se mi odpovědi, aniž
by se na mě kdokoliv z nich jen podíval.“ „No tak chlapci, prosím vás, vy nemáte
zájem o vzdělání ?“ „A kdo dneska jo?“ „Škola je děsná votrava“, odpovídá mi asi
čtrnáctiletý mladík.“ „Škola hrou,“ snažím se je přesvědčit o potřebě vzdělání.
„Vystřel odsud, strejdo a nech nás žít !“ Ach můj bože, jak se doba změnila, za
mých časů byly děti rády, když se jim dostávalo výuky a dnes je to přesně naopak.
,,Dělejte, jak uznáte za vhodné, poroučím se.“ Nastal čas opustit park. Myslím,
že návštěva místní apatyky mi neuškodí.Vstupuji do místnosti s pulty, za kterými
stojí lidé odění převážně do bílé a za zády mají nesmírné množství všech různých
krabiček a lahviček. ,,Dobrý den, co si přejete?“ ptá se mně mladá žena stojící
za jedním z pultů. ,,Něco na bolavá kolena,“ prosím, „stále mně zlobí.“ ,,Tato mastička
vám udělá dobře, bude to šedesát korun.“ ,,Šedesát čeho?“ ,,Ehm, šedesát korun,
pane, místní platidlo.“ ,,Ach ták, rozumím,bohužel, ale žádné groše mi do kapsy
vytesány nebyly.“ ,,V tom případě vám nemůžu pomoci“. Bohužel, odcházím s nepořízenou.
Dalším místem, které si žádá návštěvu, je zajisté kolínské náměstí. Po cestě míjím
desítky smrdutých plechových kočárů a několik zvláštně vypadajících a barvu měnících
věžiček. Konečně dorážím na náměstí a ihned se vydávám na obhlídku kašny. Voda je
samá špína, ale kašna sama je opravdu mistrovské dílo vytesané s obrovskou precizností.
Ze střechy městské radnice na mně shlíží kolega Přemysl Otakar II. Na mé nadšené
zamávání mi odpovídá přátelským pokynutím hlavou. Těžko říct, která část radnice
je hezčí. Novější část mi připadá krásně moderní, ovšem stará část má v sobě jisté
kouzlo mé doby. V tu chvílí mě do nosu udeří neodolatelná vůně. Najít její zdroj
nebylo nijak těžké. Vychází z místní putyky, ve které se podává pokrm zvaný pizza.
Ještě, že my sochy nemáme nikdy hlad, takové vůni by šlo jen těžko odolat, ale absence
peněz mi zabraňuje pokrm vyzkoušet. Vracím se tedy zpět, abych unikl tomuto lákadlu.
Schválně volím delší cestu a po letech si jdu konečně prohlédnout zbytek kostela,
ze kterého mám stále na očích jeho věžičky. Jsou v noci překrásně osvětlené.Výška
kostela mi až vyráží dech. Není divu, že jsou jeho věže vidět tak daleko.Stavba
mi před oči vnáší staré vzpomínky na časy, kdy jsem žil. Kostel je bohužel uzavřen,
a proto se už definitivně vydávám na cestu do parku. K údivu už mě přivedl pouze
muž, který si na ulici mluvil sám pro sebe a tiskl si přitom k uchu malinkatou krabičku.Na
krajinu se začíná pomalu snášet tma a vracím se tedy na svůj pohodlný mechem obrostlý
podstavec a strávím na něm dalších tak alespoň 100let. Cestou zpět už jsem narazil
jen na několik plechovek od piva a nespočet nedopalků cigaret Partička výrostků
ještě stále sedí na lavičce a neomaleně se chechtají. Dnes už nechápu, jak jsem
mohl propagovat zrušení tělesných trestů ve školách. Vystupuji na svůj podstavec,
usedám do křesla a přemýšlím, jak ten svět půjde dál.“
Kdyby kolínské sochy mohly mluvit
Miroslav Navara, žák 9.B, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
J.A.Komenský
Ano, je to tak, vážení, já opravdu umím mluvit. Kdo já? No přece já, kolínská socha
Jana Amose Komenského. Mluvit umím, ale co je mi to platné, když mě nikdo neposlouchá.
Proto já taky hodně času trávím bohulibou činností – spím a sním. Někdy si ovšem
povídám i sám se sebou. Jen tak. Prostě jen tak. Bavím se sám se sebou o tom, jak
v parku po mně pojmenovaném, docela pěkném, se shromažďují všelijaká individua.
Ve dne je to krása. Jaro, léto, podzim, zima, to je fuk. I když nejraději mám léto,
to svítí sluníčko a tráva kolem mě je krásně zelená, záhony jsou plné pestrobatrevně
kvetoucích kytek. Dokonalá relaxace, co říkáte? Na lavičkách sedí povětšinou maminky
s kočárky, sem tam nějaký student. Ale po dni přichází pravidelně noc. A noci se
bojím i já, i když jsem z pískovce a tedy „tvrdý“ muž s pevnými nervy a kamennými
pěstmi, kterého jen tak něco neporazí, protože sedí na kamenném křesle. Scházejí
se totiž tady u mě party prapodivných lidí. Pouštějí si muziku, pijí alkohol a samozřejmě
kouří. Takhle to je tady každý den - pracovní i víkendový. To nepochopím. Většina
z nich vypadá, že je ještě školou povinná. A hulákají tu celou noc. A jednou si
ta individua lehla pode mě a zapálila si jakousi omamnou látku, prý jí říkají „žojnt“
nebo tak nějak, nevím to přesně. Já jim totiž občas ani nerozumím a to jsem socha
učenlivá a svůj slovník už jsem z velké části inovoval. No, abych se vrátil k té
podivné látce, strašlivě to smrdělo, ale oni z toho byli tak rozveselení, že jsem
nestačil zírat. Aby toho nebylo málo, vytáhli láhve s alkoholickými nápoji. Pak
už to byl tak ošklivý pohled, že jsem to chtěl raději zaspat. Jenže to nebylo vůbec
jednoduché, veškerá snaha byla marná. Omladina dělala randál až kdo ví do kolika
hodin. Pak začaly bít zvony, tak jsem počítal – dopočítal jsem se třech hodin ráno.
Oni byli pořád čilí, vysmátí, nespali ani minutu. Jsem ale socha v letech, a tak
jsem nakonec přece jenom usnul. Zpočátku se mi zdálo, jak patřím mezi ně. Celý den
nic moc nedělám a pak až do pozdní noci dělám – ale randál, nepořádek, obtěžuji
okolojdoucí a podobně. No, hned jsem se z téhle noční můry probudil. Mí „kamarádi“
ze sna už neřádili, prapodivně svalení v trávě spali. Konečně klid, ticho, proto
nebylo těžké znovu usnout. Druhý sen byl snad ještě horší než ten první – zdálo
se mi, že jsem se stal člověkem. Už jsem nebyl socha s kamennýma nohama a ztuhlými
pískovcovými zády. Mohl jsem jít, kam jsem chtěl, dělat, co jsem chtěl a taky s
kým jsem chtěl. Byl jsem prostě svobodný člověk. Ovšem tady se vyskytl problém.
Uvědomil jsem si, že nikoho neznám. To mě donutilo k akci – sestoupil jsem z podstavce
a vyrazil jsem hledat si kamarády. Úplnou náhodou jsem narazil na dva pány, kteří
obdivovali kolínskou radnici. Sami mě oslovili a zeptali se mě, jestli bych jim
o ní něco nemohl říct. „Rád bych, promiňte, ale je mi líto, já toho o ní moc nevím.“
Jak je možné, že si nemůžu na nic vzpomenout? Asi mi můj kamenný mozek občas stávkuje
( to je taky jedno z těch nových slov, co jsem se naučil). Noční návštěvníci kolínského
náměstí byli nesmírně tolerantní a dali se se mnou do řeči. Já byl rád, že bych
mohl získat kamarády, a tak jsem poslouchal. Říkali, že cestují po památkách, projeli
kus světa a teď se chystají navštívit zajímavé sochy. Hned jsem pochopil svou šanci
a zeptal jsem se jich: „Nemohl bych jet s vámi?“ Chvíli si mě zpytavě měřili, pak
ale usoudili, že jsem pro dobrodružství jako dělaný, vždyť se potloukám v noci po
liduprázdném náměstí a kývli. Co vám mám vyprávět, viděl jsem egyptské pyramidy,
ty divné sochy u nich na mě divně koukaly, líbila se mi Socha Svobody a přemýšlel
jsem, jaké to asi je, když vám krkem jezdí japonští turisté sem a tam. Brrr, nechci,
asi mi budou milejší moje parková individua. No jeli jsme ještě někam, ale já už
si nepamatuji kam. Skončili jsme tam, kde jsme začali – v Kolíně. Místo k odpočinku
po dlouhé cestě bylo předem jasné. „Můj“ park. Uprostřed parku by měla sedět socha.
Je tu ale jenom křeslo. Prázdné, opuštěné. Začalo se mi stýskat po kamenné podobě.
Už nechci cestovat, chci zůstat tady v kolínském parku. Chvíli si odpočinu. Sedám
do křesla a usínám. Brzy ráno jsem se probudil a pomalu mi dochází, že to, co jsem
prožil se svými přáteli cestovateli byl jen sen. Všechny památky i přátelé byl jen
pouhý sen. Pode mnou ale leží stále ta individua. Jeden z nich se probouzí, natahuje
ke mně ruku. V ní má tu věc, která je cítit skoro jako kadidlo a říká: „Dáš si,
kámo?“ Nechápu to, vždyť mě nikdo neposlouchal, nikdo se se mnou nebavil a teď tohle.
Odpověděl jsem mu: „ Ne, díky, teď jsem se vrátil z cesty kolem světa.“ On vykulil
oči a odpověděl: „Taky sis to užil, co?“ Chtěl jsem se zdvihnout a odejít, jenže
jsem přece jenom socha a sochy nechodí, snad jen ve snu.
Kdyby kolínské sochy mohly mluvit
Jakub Novotný, žák 9.C, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
Mluvící socha Tomáše Garrigua Masaryka
„Dobrý den, já jsem Masaryk, proč jste tak vyplašená? Že jste ještě neviděla mluvící
sochu? No, nebojte se, já nejsem jediný, je nás celá řada, třeba pan Komenský, nebo
Jan Hus a také americká socha Svobody. Víte, se sochou Svobody jsem nikdy nemluvil,
ale velmi rád bych ji poznal, já si s ní píšu SMSky. Zrovna včera mi psala, že jí
ti Američané pěkně lezou krkem, tedy, spíš jezdí. Prý kdybych měl lepší mobil, tak
by mi poslala MMSkou svoji fotografii, jenže já mám telefon z roku raz-dva, no a
pro nový si nemohu dojít, protože mi za tu dobu, co tu stojím, ztuhly nohy, jako
bych je měl z kamene či bronzu. Ale řeknu Vám, ten Kolín, to je moc hezké město,
jen ten velký provoz mi trochu vadí. Slyšel jsem, že v Čáslavi mají docela nový
obchvat. Nevíte, jestli tu bude takém nějaký takový? Já myslím, že by to bylo velmi
vhodné, víte, co to je celý den tu u gymnázia čichat ten smog a výfukové plyny z
aut? Celý život jsem nekuřák a stejně mám plíce zkažené! Alespoň, že v noci je tu
klid a nejezdí tolik aut. To za mne nebylo, to bylo aut ještě málo, občas bylo možné
zahlédnout povoz s koněm a jezdilo se pomalu, ale dnes, to je samé frnk, frnk, frnk.
Ani si nevšimnete, kdo ve voze seděl. A chodci, ti měli dříve respekt z aut, teď
se vám tady na přechodu pro chodce vrhne do silnice malé dítě, kterému ještě není
deset, ani se nerozhlédne. Ale nejen děti takhle špatně přecházejí, to byste měli
vidět dospělé! Jako by jim bylo jedno, jestli je to auto přejede. Většinou mívají
štěstí, protože dnešní automobily mají dobré brzdy, takové to ABS nebo jak a ještě
nějaké EBD, ale už jsem byl svědkem i takových nehezkých případů, kdy to chudák
pan řidič neubrzdil. To je hrozné neštěstí, všude okolo krev, vzlykot a povyk, radši
na to nemyslet. Dlouhodobým pozorováním jsem ale zjistil, že chodci i řidiči jsou
ostražitější, když u přechodů stojí muži či ženy v uniformách, mají zelené vesty
s nápisem Městská policie a v rukou stavěcí terčíky. Pojďme se ale bavit o něčem
jiném. Například já závidím panu Komenskému. Ach, já mu tak závidím! On je na tak
klidném místě a navíc si u toho krásně sedí, to není spravedlivé. Přál bych tomu,
kdo mě tady nechal takhle stát, aby si to taky zkusil. No, podívejte na ty křečové
žíly, to je, co? Týden bych ho tu nechal stát a pak by určitě věděl, že mi měl udělat
židli nebo rovnou lehátko. Také je odsud špatný výhled na město, všude okolo samé
panelové domy z betonu. Jsou mnohem vyšší než já a já potřebuji vidět na město,
já jsem totiž hrozitánsky zvědavý. Velmi mě zajímá, co se s městem děje a odsud
není skoro nic vidět. A už jste si všimla nového náměstí? To je nádhera, že? No
jo, proč já nestojím na náměstí, tam bych se mohl alespoň opřít o morový sloup nebo
se vykoupat v kašně. To je nápad! Nevíte, jestli je ještě v kašně teplá voda? V
novinách psali, že na Hradištku ještě ano. Ale kdo mě na náměstí přenese? Vždyť
já vážím skoro dva tisíce kilogramů, měl bych zhubnout, ale jak, když se nemůžu
hýbat? Nevíte, jak mám zhubnout? Že nejsem tlustý? Že jsem jen z těžkého bronzu
a kamene. Tak děkuji za kompliment, stejně bych ale mohl trošičku zhubnout. A vy
jste také pěkná a máte překrásné nohy ,jako ta misska Taťána Kuchařová. To koukáte,
jaký mám přehled po světě současné módy, co? Slyšel jsem, že je to nejhezčí žena
na světě. Vyhrála i miss universe. No, je doopravdy moc krásná. Já ji totiž viděl
v jednom nejmenovaném deníku, který přinesl sem ke škole jeden ze studentů. Stejně
ale, kdybych stál na náměstí, tak bych si mohl popovídat s Přemyslem Otakarem Druhým,
konečně bych se mohl vypovídat, jak nejvíc to jen jde. No jo, ale co ti holubi,
to by nešlo. To by se museli holubi přestěhovat ke gymnáziu místo mě a tam by „tento“
na zlobivé školáky a je to vymyšlené. Alespoň by je tak potrestali za to, co provádějí
profesorům z gymnázia. Zrovna nedávno jeden žák z jiné školy přišel do hodiny suplujícího
profesora, vyvolával rozbroje, načež vyskočil z přízemního okna se slovy: „ Nashledanou,
já už musím jít.“ Suplující profesor, zvyklý učit v prvním patře, prudce vyskočil
a lekl se, až poté mu došlo, že je v přízemí. Ovšem byl z tohoto skutku tak rozrušený,
že do konce hodiny neučil, ba ani nemluvil. Vy už musíte jít? No jo, vždyť už je
půl desáté. Tak se mějte hezky a hlavně nikomu ani muk, že umím mluvit, to by byl
hrozný poprask, novináři, televize a tak dále, vždyť to znáte, já na tohle nejsem,
no i když, být mediální hvězda také není špatné. Radši opravdu nikomu nic neříkejte,
už takhle kolem mě chodí dost lidí. A stejně my sochy mluvíme pouze v noci a jen
s dobrými lidmi. A co, že jste tu tak pozdě a sama? Ujel vám autobus ze Zálabí?
A co jste tam tak pozdě dělala? Vy tam chodíte trénovat? A to se nebojíte? Vždyť
už je tma a všude jsou samém divné existence. Tak to jste dobrá. Tak tedy nashledanou
a pst! Tak a jsem tu zase sám, nikde nikdo, s kým bych mohl prohodit pár slov. Ale
tahle paní, nebo spíš slečna, to je dobrota sama, mohla by se tu stavovat častěji,
jen tak na kus řeči. Kolik tak je? Deset hodin, to je otrava, už můžu mluvit jen
čtyři hodiny. Hrůza! Můžu mluvit od devíti večer do dvou hodin ráno, to by mi zas
až tak nevadilo, ale kde seženete dobrého člověka? Prosím vás, dobří lidé, přijďte
si občas popovídat, jestli ještě nějací existujete……-
Kdyby kolínské sochy mohly mluvit
Daniela Potěšilová, žákyně 9.B, Základní škola Kolín III, Lipanská 420
SEN
„Ach jo!! Zase jedna z těch nekonečně dlouhých pracovních směn. Je čtvrtek, celý
týden byl velmi náročný a ještě ke všemu se dnes musí konat porada o dodávání speciálně
upravené elektroniky do partnerských prodejen přímo na přání zákazníka. Abyste rozuměli,
jsem majitelem firmy vyrábějící elektrická zařízení. Jakmile tedy odbije osmá hodina
ranní, už stojím před sálem plným zaměstnanců a kvůli únavě ani pořádně nevím, co
přednáším, ale asi to dává smysl, jelikož na konci se opravdu dobereme ke zdárnému
řešení. Ihned po poradě se uchýlím do své kanceláře, poněvadž musím onu zásilku
mobilů a jiné elektroniky zadat do počítače do kolonky, kterou mám ze všech nejraději,
mezi vyřešené. Jakmile mám práci hotovou, vypnu počítač a odcházím domů a protože
je již něco málo po půlnoci, zkracuji si cestu přes park. Štráduju si to po cestě,
když vtom zaslechnu nějaké hlasy. Ihned se mi před očima promítne minulý díl detektivního
seriálu Colombo, v kterém musel zvláštní detektiv přijít na vraha vraždícího v temném
parku. Dřív než začnu křičet o pomoc, všimnu si jakési dvojice starších mužů a když
přijdu blíž a schovám se za strom tak, abych měl co nejlepší výhled, pořádně si
ony muže prohlédnu. V tu ránu by se ve mně ani kapičky krve nedořezal. Ti muži nejsou
žádní obyčejní starci, nýbrž Jan Amos Komenský a vedle něj František Kmoch!! Pánové,
to není možné!! Ovšem, ať koukám, jak chci, opravdu tam jsou a o něčem vzrušeně
debatují! Co si budeme povídat, za prvé jsem člověk zvědavý a za druhé nestává se
mi často, že bych měl možnost vyslechnout si rozhovor dvou po mnoho let mrtvých
osobností. Tak se snažím pochytit, o čem diskutují. „Člověče Franto, ty víš, že
jsem byl vždycky schopný učitel, vedl jsem své žáky k poslušnosti a zdravému stylu
života a jakmile se dostanu do kamenné podoby, den co den musím pozorovat moderní
mládež, kterak popíjí a pokuřují div že ne přímo mně pod kamenným nosem!“ povídá
zrovna Komenský a Kmoch mu dává za pravdu: „No, já na tom nejsem o nic líp, Honzo.
Svého času jsem byl uznávaným skladatelem dechové hudby, jooo, to ti byly časy,
vždyť stačí si poslechnout třeba Kolíne, Kolíne nebo Vraný koně a je vidět, že jsem
byl ve svém oboru naprostá špička a teď? Přímo trpím na nejrůznějších, každoročně
se opakujících mejdanech, kdy mi přímo do uší hraje jakési tuc, tuc, rachot říkající
si hudba.“ „Je to pech, koukat na tu mládež, jaký žije život. To za nás nebylo!“
„A to, co provedli s hudbou, no to je nehoráznost!“ Jakmile to Kmoch dopoví, začne
se k nim od náměstí přibližovat jakási postava. Tento muž, jak se záhy ukáže, je
mi povědomý, ale jméno si nemohu vybavit. Přemýšlím, kde jsem ho viděl? Ucházel
se v mojí firmě o práci, prodává v nějakém obchodě nebo ho znám z televize. Mozek
navrhuje různé varianty, ale žádná mi k temné postavě nepasuje. Ovšem, jakmile se
zapojí do rozhovoru, ihned je mi jasné, o koho jde. Je to Přemysl Otakar Druhý.
„Jéé, čau Přemku, co tu děláš??“ volají Kmoch s Komenským jako jeden muž. „Áále,
už jsem to na tom náměstí nemohl vydržet, teda ne, že by se mi tam nelíbilo, což
o to, je to tam moc pěkné, nově mi to tam opravili, ale přišla tam taková partička
místní mládeže a cosi naházeli do kašny, hrají si uprostřed náměstí fotbálek a nasprejovali
ošklivý znaky na radnici a ještě ke všemu se mi posmívali! Banda jedna nevděčná.
Mně, českému králi, který se tolik o Kolín zasloužil.“ „Posaď se u nás, zrovna to
tu s Honzou probíráme, jak se ta dnešní mládež a nejen ona, chová, kam ten svět
spěje?“ „Tak,tak, je to hrůza,“ dává mu za pravdu Kmoch. Najednou za mnou něco zapraská
a jak se leknu, upadnu a tím se prozradím. Všechny tři historické postavy se otočí
a naráz se ptají: „Co tu děláte, pane?“ Chci něco odpovědět, chci s nimi udělat
rozhovor (to by bylo něco pro tisk a nejen bulvární), vždyť kdo měl možnost se kdy
setkat s Komenským, Kmochem a Přemyslem Otakarem Druhým. Postavy se najednou začnou
vzdalovat a já se probudím ve své kanceláři u vrnícího počítače a nade mnou se sklání
uklízečka a s vyplašeným výrazem se mě ptá: „ Co tu děláte, pane? Chtěla jsem tu
vytřít podlahu než začne směna a našla jsem vás tu s hlavou na stole a doopravdy
jsem si myslela, že je po vás, to mi nedělejte!“ „Promiňte, Martičko, musel jsem
tu po té včerejší poradě usnout, byl jsem velice unavený. Já si dnes vezmu dovolenou
a půjdu se domů pořádně vyspat.“ „Přeji vám úspěšný den, nashledanou!“ Cestou domů
přemýšlím o onom snu. Byl to doopravdy jen sen? Co když se to opravdu stalo? Nevím,
ale jelikož chci být brzy doma, zkrátím si cestu přes park….